Historie sokolovny
11. prosince 1910 se konala v novém sále sokolovny akademie, při které byla slavnostně otevřena a do užívání předána budova naší sokolovny. Aby se mohla poprvé rozhrnout opona jeviště, bylo třeba vynaložit hodně úsilí, neboť události, které tomu předcházely, byly někdy hodně dramatické.
Když byla naše jednota v roce 1864 založena, nebylo kde cvičit. Jako první tělocvična sloužila půda hostince paní Kašlíkové, matky jednoho ze zakládajících členů - Richarda Kašlíka. Prvním nářadím byly kruhy zaražené do stropu. Brzy na to vznikla tzv. Ohrada, prostor mezi domem a stodolou, který byl již vybaven nářadím vyrobeným místními řemeslníky: a to dvěma bradly, konstrukcí s kruhy, žebříkem, kolovadlem, kozou na kůlu a visutou i pevnou hrazdou. Cvičit se zde ale mohlo pouze v létě. V zimě se členové Sokola scházeli v kavárně u Bittnerů a cvičili se alespoň ve zpěvu. Schůze se konaly v místnosti čtenářského spolku. Nebylo to asi v té době jednoduché. Přesto již v roce 1867 sehráli sokolové první divadlo - Moliérova Lakomce. V roce 1869 byla pod Juřinkou u mlýna zřízena střelnice. Aby se mohlo cvičit i v zimě, požádali činovníci městkou radu o možnost využívat tělocvičnu gymnázia. Byl udělen souhlas a do tělocvičny bylo převezeno nářadí, které pak sloužilo v hodinách tělocviku gymnazistům.
Neexistence vlastních prostor ale činnost jednoty omezovala. Proto byl v roce 1887 založen stavební fond a v roce 1888 zvolen ustanoven odbor. Starosta města a majitel Občanské záložny Dr. Mikyška přislíbil darovat na stavbu sokolovny 2/3 nákladů, 1/3 měla zajistit jednota. Prostředky byly získávány zejména ze vstupného na divadelní předst
avení, přednášky, Šibřinky, akce pro děti apod. a byly ukládány v Občanské záložně.
V roce 1903 Občanská záložna zkracovala, Sokol přišel o všechny své prostředky v ní uložené, Dr. Mikyška se zastřelil a situace vypadala hodně špatně. Obrat nastal v roce 1904, kdy Sokol od správce konkurzní podstaty nyní už bývalé Občanské záložny jako náhradu škody koupil levně hostinec u Kašlíků se všemi nemovitostmi a pozemky. Již v červnu byly místnosti opraveny a nové přistaveny.
V roce 1905 byla zavedena elektřina a do sokolovny byl převeden i tělocvik. Po 41 letech od vzniku jednoty se mohla celá tělocvičná kulturní i společenská činnost rozvíjet ve vlastní sokolovně. Nikdo netušil, že to bude pouze na 4 roky.
V sobotu 10. července 1909 se konal se večírek na oslavu úspěšných sokolských závodníků. Když se večer začali účastníci rozcházet, uviděli, že sokolovna hoří. Shořelo téměř vše, sál, tělocvična, všechny nové místnosti. Hostinec se podařilo uchránit, z hořící tělocvičny byl vynesen pouze prapor. Z dokumentů se zachovalo pouze to, co měli členové půjčeno doma. Jednota se ocitla opět na začátku.
Mnohé spolky by se v podobné situaci asi rozpadly. Ne tak Sokol. Již v pondělí 11. července se sešli neúnavní činovníci a ustanovili potřebné odbory: hospodářský, pro vypracování plánu, sběrací, rozpočtový, stavební komisi atd. Z těchto odborů pak byl ustanoven užší výbor, který řídil veškeré obnovovací práce. Neštěstí vyburcovalo všechny členy k usilovné činnosti. 19. září bylo uspořádáno druhé veřejné cvičení, pořádaly se i Šibřinky, Dětský den, Den dorostu, Dětská beseda, divadelní družina hrála nacvičená představení. Výtěžky ze všech akcí byly věnovány na obnovu sokolského domu. Byla uspořádána sbírka, prodej pohlednic, místní řemeslníci poskytovali zdarma materiál i práci. Sokolovna doslova vstávala z popela. Stalo se nemožné - zázrak nad Bečvou. Za necelý rok a půl byla nová sokolovna postavena podle plánů architekta Grubera v secesním stylu, nákladem 127 906 K. Měla novou tělocvičnu, divadelní dvorana s orchestřištěm byla vybavenou na tehdejší dobu špičkovou technikou, včetně propadla na jevišti. Osud sokolovny byl srovnáván s osudem Národního divadla a byla často nazývána zlatou kapličkou nad Bečvou. Stala se centrem společenského dění města, několikrát uvítala T. G. Masaryka, který byl jmenován čestným členem jednoty.
První kino ve městě začalo hrát v sokolovně v roce 1912. Sokolští ochotníci si troufali i na operety a opery, ve kterých hostovali významní čeští herci jako Kohout, Vojan, pěvec Mařák a další. Začínali zde svou kariéru br. Radokové, Fr. Hanus, Miloš Kašlík. Loutkové divadlo mělo vlastní stálou scénu. Každoročně se konaly sokolské Šibřinky, akademie, dětské dny, atd. Jednota se ve velkém počtu cvičenců zúčastňovala všech sokolských sletů, sokolští borci Mořkovský, Pagáč a Indruch byli členy olympijského gymnastického družstva. Na hřišti se závodilo v atletice, každoročně bylo veřejné cvičení, v zimě se hřiště měnilo na kluziště.
Po válce se zdálo, že se vše vrátí do starých kolejí. V roce 1946 byla slavnostně odhalena pamětní deska padlým a umučeným bratrům a sestrám, v roce 1947 začaly přípravy na XI. všesokolský slet. Po únoru 1948 se jednota snažila čelit reorganizacím podle nového systému organizace tělesné výchovy. Ještě v roce 1950 se konalo sokolské veřejné cvičení, a potom už Sokol nesměl byt sokolem. Jednota byla přejmenována na Tatran a později jenom na Tělovýchovnou jednotu Valašské Meziříčí. Přesto se v tělocvičně i nadále cvičilo a v sále se dál hrávalo divadlo. V 70 letech prošla budova modernizací, bohužel dosti necitlivou. Odstraněny byly i zbývající secesní prvky, fasáda získala šedivý a krabicový vzhled, zbořen byl hostinec. Koncem 80. let bylo strženo jeviště a sál byl přizpůsoben potřebám oddílu sportovní gymnastiky.
Po obnově Sokola v roce 1990 jsme požádali o navrácení majetku. Restituční spor byl ukončen v roce 1994 a od tohoto roku se snažíme, pokud nám finanční prostředky a síly stačí, navrátit sokolovnu původnímu účelu. Nejdříve jsme museli opravit zatékající střechy, potom vyměnit rozvody vody, po povodni v r. 1997 zbudovat novou kotelnu, vyměnit topení a podlahu v tělocvičně, znovu postavit pódium jeviště, pořídit nejnutnější zvukovou a světelnou techniku. Vybudovali jsme nové loutkové divadlo, posilovnu, částečně i atletický sektor na venkovním cvičišti, průběžně pořizujeme nářadí a náčiní, a dětské dobrodružné hřiště. Pokračuje tradice veřejných cvičení, akademií a Šibřinek (těch ale pouze pro děti), a vznikají tradice nové.
Z venku působí sokolovna poněkud omšele, a také uvnitř máme místa, která vyžadují opravu nebo přímo rekonstrukci. A druhý zázrak nad Bečvou se hned tak konat asi nebude. Proto se alespoň snažíme, abychom měli kvalitně proškolené cvičitele, dobré vybavení pro činnosti v tělocvičně i v přírodě, aby členové Sokola zde nalézali kvalitní příležitost pro své sportovní i kulturní aktivity a společná setkávání.