Z historie jednoty

Tělocvičná jednota Sokol Valašské Meziříčí je nejstarší sokolskou jednotou na Moravě. Její ustavující schůze se konala 28. března 1864, v srpnu téhož roku byly její stanovy úředně schváleny a zaregistrovány. Iniciátorem založení byl mladý právník, člen Sokola Pražského, František Barvič, který přišel jako koncipient do kanceláře JUDr.Mikyšky, meziříčského starosty. Po vzoru sokola pražského bylo účelem spolku tužení těla, cvičení v šermu, plavání a střelbě, ale také ve zpěvu. K oživení ducha měly sloužit přednášky, zábavy a výlety. Již prvního sletu v roce 1882 se zúčastnilo 13 mužů.

V roce 1902 byl založen ženský odbor Sokola. Ženy se emancipovaně zapojily do činnosti a prosadily si společné valné hromady a právo volit a být voleny do výboru jednoty, což bylo v této době přinejmenším neobvyklé.

V roce 1907 se členové i členky jednoty aktivně zapojili do volební kampaně TGM a nemalou měrou přispěli k jeho zvolení poslancem.

Zanedbávána nebyla ani kultura.

Již v prvním roce existence vydala jednota časopis DRAP, zřejmě první časopis s tělovýchovnou tématikou v našich zemích. První ochotnické představení (Molierova Lakomce) sehráli členové Sokola 1.prosince1867. Sokol založil veřejnou knihovnu, v roce 1905 bylo zakoupeno loutkové divadlo a v roce 1912 začalo promítat první sokolské kino.

Největší rozkvět zažila jednota samozřejmě v období I. republiky. Sokolští gymnasté Pagáč, Indruch a Mořkovský se dostali až do olympijského družstva.

V Sokole se pěstovala i atletika, volejbal, házená ale také hokej. Lyžaři vybudovali skokanský můstek na Velké Lhotě.

Sokolský divadelní soubor si troufal i na inscenace oper (Dalibor, Prodaná nevěsta) a získal věhlas v širokém okolí. Působili zde takové osobnosti české kultury, jako Miloslav Kašlík, J.N.Polášek, architekt Kupka, začínali zde bratři Radokové i herec Fr.Hanus.

Sokolovna byla centrem sportovního i společenského života města a sokolové měli rozsáhlé plány na její rozšíření a zvelebení.

Sokolské kino patřilo k nejmodernějším v republice.

Zlé časy

V roce 1941 byla činnost násilně přerušena, sokolovnu zabraly německé úřady. Do odboje doma nebo v zahraničí se zapojilo 161 členů jednoty. Pamětní deska na sokolovně uchovává jména těch 44 bratrů a sester, kteří se konce války nedožili. Položili své životy v boji, nebo byli umučeni v koncentračních táborech.

Konec války oslavila jednota úklidem v sokolovně a obnovením činnosti. Již 26. srpna 1945 se konalo veřejné cvičení a v roce 1946 také tábor pro žactvo a dorost.

Nové rány přišly po XI.sletu v roce 1948 a v padesátých letech 20. století při sjednocování tělovýchovných organizací. Jednota musela změnit své jméno na Tatran, krásné sokolské kroje a prapory opět byly na dlouhou dobu uschovány. Krátce je bylo možno vidět v roce 1968, např. při obnově pomníku TGM v Botanice. Potom následovalo dalších 20 let, kdy se název Sokol vyslovoval pouze potichu a tradice se udržovali víceméně nenápadně (veřejná cvičení, Šibřinky, výročí vzniku atd.)

Myšlenka obnovení činnosti Sokola byla veřejně vyslovena 31. ledna 1990, přípravný výbor se oficiálně sešel poprvé v květnu, 17. srpna byla jednota zaregistrována, v září se začalo cvičit, a 14. listopadu se konala první veřejná akce pro děti – Běh po pamětihodnostech města.

V roce 1994 získala jednota zpět sokolovnu. To již intenzívně probíhal nácvik na XII. Všesokolský slet, byli vyškoleni noví cvičitelé, upořádány akce a výlety pro žactvo, besedy a přednášky pro členy i veřejnost. K 130. výročí vzniku jednoty se konala v muzeu výstava Pod sokolským praporem.

Župní slet 11. června už se konal se na hřišti u sokolovny. Po návratu ze sletu v Praze jelo žactvo se svými cvičiteli na první stanový tábor.

Po prázdninách se mohlo cvičit v sokolovně a začalo se také s nutnými opravami a úpravami. Vznikl loutkový oddíl, který dostal svou „stálou“ scénu, taneční škola Sokol Dance, zřízena byla posilovna. Opět po letech bylo možno pořádat sokolské Šibřinky pro děti, akademie, srazy cvičitelů, závody, akce pro děti, členové dostali možnost se scházet i mimo cvičební hodiny.

Sokol začal psát svou novou historii a vyvářet nové tradice.

K napsání tohoto článku mne vyprovokovala sáhodlouhá diskuze na našich stránkách o tom, zda sledování filmů je, či není pro Sokol vhodnou činností. Takže něco z historie:

V roce 1912, přesně 4. dubna, konalo se ve Valašském Meziříčí první filmové představení. A co myslíte, kde? Odpověď zní – v sokolovně. První kino ve městě zřídili a provozovali Sokolové. Promítalo se ve velkém sále, promítací kabina byla na chodbě, v místě kde dnes máme loutkové divadélko. Co se tehdy hrálo, to už asi nezjistíme. Ale určitě to nebyly jen samé vážné, a divácky náročné filmy. I naši předkové chodili do kina také za zábavou.

V roce 1927 zakoupila jednota budovu pivovaru, přestavěla ji a v roce 1928 zde otevřela nové kino. Patřilo v té době k nejmodernějším v republice.

Kdo kino provozoval v době války, když byl Sokol zakázán nevím, ale třeba se mi to podaří ještě někde najít. Po osvobození Československa byl realizován zákon o zestátnění kinematografie, pak zákony o sjednocené tělovýchově a co bylo dál, o tom píšeme jinde. Sokol neexistoval, ale sokolské kino sloužilo občanům města s drobnými úpravami ještě mnoho let. Mnozí si jeho podobu i atmosféru ještě pamatujeme. Teprve počátkem 80 let bylo zavřeno a budova přestavěna.

Na kina se nevztahovaly restituční zákony, takže na rozdíl od sokolovny nám vráceno nebylo. Naštěstí, protože tento energeticky náročný kolos bychom asi provozovat nemohli. Ale jak nám historie – učitelka života ukazuje, i kino a film patří do sokolské tradice. Možná, že tak jak se nám podařilo vzkřísit loutkové divadlo, podaří se nám také zařídit si takové malé, digitální „kino“, kde bychom si mohli promítnout třeba videa ze sletů, záznamy z našich akcí, instruktážní materiály pro cvičitele, vzdělavatelské programy, a sem tam také nějaký film, který někdo přinese. Jenom tak pro sebe, v soukromí. Pro veřejnost by nám to asi zákon o kinematografii a autorských právech pěkně zkomplikoval.